Jiří Slavík (1986) se narodil a vyrostl ve východní části České republiky. Ve čtrnácti letech se přestěhoval do Říma, kde současně navštěvoval třídu kontrabasu italského virtuosa Massima Giorgiho na „Santa Cecilia Conservatoire“ a Svatoštěpánské škole. V roce 2004 absolvoval obě instituce s vyznamenáním „summa cum laude“ (Santa Cecilia, sedmiletý studijní program mu trval tři roky) a nejvyšším počtem bodů na mezinárodní maturitě (Svatý Štěpán).
Poté, co mu Královská hudební akademie nabídla plné stipendium, se Jiří přestěhoval do Londýna, kde pokračoval ve studiu klasického kontrabasu u Duncana McTiera a posléze jazzové kompozice u Baraka Schmoola. Během těchto let byl prvním kontrabasistou koncertního orchestru Akademie pod vedením sira Colina Davise nebo vybraným sólistou na Paganiniho festivalu (2005) pořádaném Akademií. Po třech letech absolvoval čtyřletý program BMus s vyznamenáním první třídy (2007).
Mezi ceny, které Jiří během svého života získal, patří 1. cena z jazzové soutěže na mezinárodním kontrabasovém sjezdu „Bass 2008“ (Paříž), 2. cena z „Premio Valentino Bucchi“ (Řím, 2005) a stříbrná medaile italského prezidenta Carla Azeglia Ciampiho (2005). Jako sólista vystoupil v největším sále nového auditoria „Parco della musica“ v Římě a v pořadu České národní televize „Koncert na kurtech“. Dále jako host pařížského orchestrálního souboru Ensemble Orchestral de Paris provedl Bachovy Matoušovy pašije v Notre Dame a hrál v Théâtre des Champs-Elyseés.
Jiří v současné době žije v Paříži, kde působí jako hudebník na volné noze a skladatel. V poslední době měl možnost hrát svou vlastní hudbu na různých místech po celém světě, od sálu Zakázaného města v čínském Pekingu až po Alexandrijské centrum umění v Egyptě nebo Českou národní síň v New Yorku. Jeho hudba byla vysílána Českým rozhlasem, pro který dosud pořídil tři živé nahrávky, rádiem France Culture a použita v německé nezávislé filmové produkci „Oury Jalloh“ (www.ouryjalloh-derfilm.de), která získala Německou filmovou cenu za lidská práva v kategorii amatérský film za rok 2008.
Od roku 2010 Jiří podporuje struny d’Addario Zyex.
Na co jste za dobu svého uměleckého působení nejvíce pyšný?
Největší radost mi udělal projekt s názvem Cesta světla, na kterém jsem spolupracoval s muzikanty a zpěvačkami z brněnského VUS Ondráš. Zde se podařilo propojit více než třicet lidí napříč generacemi s jednotnou vizí a obrovským nadšením, které je v této míře v profesionálním hudebním světě zcela ojedinělé. Všichni zúčastnění se navíc stali i zpěváky, což pro mě celý projekt posunulo do výjimečné a takřka neopakovatelné úrovně. Zde jsem vůbec poprvé mohl v rámci mé hudby slyšet i malé děti, včetně vlastního syna.
V čem hledáte zdroj motivace a inspirace?
Inspirace může přijít kdykoliv a kdekoliv – důležité je spíše to, aby jí byl člověk otevřen a uměl ji v daný moment pochopit a zachytit.
Kdybyste měl studentům předat jedinou radu, jaká by to byla?
Co se nenaučíte a nepochopíte sami, to ve skutečnosti nebudete umět.
Co osobně pro vás JAMU znamená?
Hudební laboratoř, kde jsem se díky svým studentům mnohému naučil.
