Uběhlo 35 let od okamžiku, kdy se v reakci na události 17. listopadu 1989 z pražské Národní třídy na Janáčkově akademii múzických umění v Brně chystala první pracovní schůzka studentského stávkového výboru.
Zjitřené emoce, vnitřní nutnost reagovat a následná synergie zaměstnanců školy a vysokoškolských studentů.
Na náměstí Svobody proběhla před zraky tisíců lidí 20. listopadu odpoledne demonstrace, kterou doprovázela stávka JAMU a Filosofické fakulty UJEP (dnešní MU), které se k ní odhodlaly jako první mezi VŠ.
Radoslav Pospíchal letos (opět po dvou letech) pokládal otázky třem osobnostem JAMU, aby zavzpomínaly na události tehdejších dní. Z Divadelní fakulty oslovil docenta Břetislava Rychlíka, profesora a bývalého rektora JAMU Václava Cejpka a z Hudební fakulty absolventa a současného hudebníka Filharmonie Brno, Jiřího Jakubce, aby se podělili o své tehdejší prožitky a přidali svůj pohled na poselství revolučních dní.
doc. Břetislav Rychlík, pedagog JAMU
Byl jste tuším zrovna v Praze s divadlem, když došlo na Národní třídě k násilí na studentech, je tomu tak?
17. listopadu jsme hráli v Praze Na Chmelnici scénický časopis Rozrazil (I/88 O demokracii), společný projekt dvou malých brněnských divadel, HaDivadla a Husy na provázku. Podstatnou část Rozrazilu napsal pod jménem Petra Oslzlého Václav Havel a komunisté z toho šíleli, zakazovali, chtěli nás zavřít.
Netušili jsme, že tam někde u Chmelnice je sídlo pohotovostních jednotek, takže před začátkem odpoledního představení jsme oknem viděli vojenské transportéry s radlicemi, kterými pak večer tlačili demonstranty na Národní třídě.
Během první půle večerního představení na Chmelnici dorazil náš kamarád, student filosofické fakulty Roman Ráček. Ráček přišel z Národní třídy otřesený, v šoku, snad měl i něco zlomeného nebo naštípnutého. S ním přišla legendární inspicientka Provázku Trůda Vidlařová, která právě strávila půl roku ve vazbě. A vyprávěl nám v kanceláři Luboše Schmidtmajera – Pupiho, šéfa Chmelnice, co se tam stalo.
Silný vjem, mohl byste přiblížit Vaše reakce a co se dělo poté?
Začala vzrušená debata a mám dojem, že já jsem navrhl: „Udělejme s ním ve druhé polovině scénického časopisu interview!“
Za Hanáky já a za Provázky Petr Oslzlý jsme s ním hovořili a byla to vůbec první zveřejněná zpráva o demonstraci na Národní třídě, protože to slyšela narvaná Chmelnice. Ráček se během rozhovoru zhroutil a spadl na zem, jak z něho vyprchal adrenalin. Z publika vyběhlo několik evidentních estébáků a snažili se dostat do kanceláře divadla k telefonu. Pupi Schmidtmajer jim řekl, že nemůže najít klíče, a prostě je k telefonu nepustil.
A další věcí byla reakce lidí, kterou už v nějakém článku popsal Honza Brabec, tehdejší bubeník Plastic People a pozdější redaktor Respektu, který na představení byl. Když jsme z jeviště řekli, že si to nesmíme nechat líbit, lidi pískali, dupali, křičeli hanba, fuj. Zazpívala se hymna a lidi ani nedýchali.
Spali jsme tehdy ve vinohradském hotelu Flora. Ráno volali z recepce, že volá paní od Tomáše Töpfera, že nám Tomáš vzkazuje, abychom odpoledne přišli do Realistického divadla. Tak jsem to zavolal ostatním – Josef Kovalčuk, lídr HaDivadla, chyběl, byl na pohřbu Jana Skácela. Tedy v sestavě Arnošt Goldflam, Petr Oslzlý, Miloš Černoušek a Tomáš Turek jsme jeli Turkovým autem do Realistického divadla. Byl tam i Pupi Schmidtmajer.
Na jevišti vzrušeným hlasem hovořil Jiří Fréhar, seděli tam Karel Steigerwald, Milan Lukeš, diskutoval Honza Nebeský. Jestli stávkovat. Padaly různé návrhy. Jeden z nich od lidí z Divadla Jiřího Wolkera byl, že pro děti se stávkovat nesmí, že pro děti se má hrát. Milan Lukeš nabídl, že by v úterý zašel za Švorcovou a domluvil na středu schůzku s ministrem kultury. Jmenoval se Kymlička, ale říkalo se mu Kyblíček. Pro mě to klíčové pronesl Arnošt Goldflam: „Podívejte se, nejsme žádná organizace, nemáme právo nikomu říct, že má jít stávkovat, můžeme stávkovat jenom každý sám za sebe.“ Což je klíč k občanskému fóru čili náměstí plnému občanů. „Ale žijeme v Čechách, domluvou to začíná, osaměním končí – je mezi námi paní Chramostová.“ Arnošt přesně věděl, o čem mluví. A dodal: „Tady s kolegy jsme se domluvili, že pojedeme na tu Chmelnicu, kde máme dneska dva špíly, odpoledne a večer, a my teda budeme stávkovat.“
A vstali jsme a v pořadí Oslzlý, Goldflam, Rychlík, Turek, Černoušek jsme to první na první list podepsali. Odjížděli jsme na Chmelnici, nad Prahou byly červánky a já měl neodkladný dojem, že prostě pánbůh je s námi, že to nemůže skončit špatně. Na Chmelnici jsme „odstávkovali“ odpolední představení. Svolali jsme oba dva soubory, že nevíme, k čemu se v Realistickém dobrali ostatní, ale my že do toho jdeme. A že to může ovlivnit životy nás všech i existenci obou divadel. Ta dvě malá brněnská divadla zahájila jako první stávku československých divadel.
Jaké jste měl pocity, než jste vystoupil jako řečník na demonstraci na Náměstí svobody 20. listopadu 1989?
No, řečník. To zní, jako by to byla nějaká domluvená demonstrace se seznamem řečníků. Nikdo nemohl tušit, jestli nás nezavřou nebo nepostřílejí. Ráno jsem dorazil z Prahy, kde jsem se 19. listopadu na přání Václava Havla účastnil v Činoherním klubu jako jeden ze tří Brňanů zakládání Občanského fóra.
S nebožtíkem, signatářem Charty 77 Františkem Derflerem jsme vyrazili na náměstí Svobody, kde se srocovali lidé a bylo třeba je poinformovat. Stálo tam lešení – Sláva VŘSR s portréty Lenina a Gorbačova, Jakeše, Husáka –, vylezli jsme na něj, s námi ještě ten student Ráček, dole lešením třásla Truda, které se nedařilo tam vyšplhat. Byla strašná zima, ruce mi přimrzaly k rezavým lešenářským trubkám. Shora jsme s Frantou Derflerem promluvili ke shromážděným lidem. Bez mikrofonu. Křičeli jsme. Všude fízlové, zespoda nás natáčeli estébáci. Později se ukázalo, že druhý den jen o hlas neprošel návrh použít proti nám ostré!
Moderovali jsme pak denně shromáždění, i generální stávku, ale neměli jsme jako v Praze balkon Melantrichu nebo Letnou, jen jsme u morového sloupu postavili praktikábly z HaDivadla. Neměli jsme ani žádný servis, internet ani mobil tehdy nebyl. Tak jsem každou noc volal Havlovu tajemníkovi Vláďovi Hanzelovi, který mi vždycky řekl, co Havel řekl a co se rozhodlo na Občanském fóru. Já to rozepsal na stroji, ráno jsme se nad tím poradili a pak to vyhlásili na náměstí.
Vzpomenete si i na některá Vaše konkrétní slova?
Řekl jsem, co se stalo v Praze, že divadla a studenti stávkují a vzniklo Občanské fórum. A to, že má určité požadavky, jako vyšetření masakru, svobodné volby. Postupem času v dalších dnech během moderování jsem spíš někdy cítil stud z patosu, který je mi vzdálený. Proto jsem měl rád polidšťující momenty těch historických chvil.
Třeba během generální stávky přišel mladý Rom, že by rád promluvil jménem brněnských Romů, že se připojí k Občanskému fóru. Tak jsem ho přivítal, on se představil a davům řekl: „Já jsem se včera za Lužánkama rozešel s Marcelou a přál bych si, aby se ke mně vrátila.“ Celé náměstí začalo skákat: „Marcelo, vrať se, Marcelo, vrať se.“ A lidi tančili. Byl tam můj kamarád Paul Wilson, hrál s Plastikama, nyní působí jako zpravodaj CBC z Kanady, a napsal, že v Praze se volá: „Podívej se Gusto, jak je tady husto“, a v Brně se tančí a volá: „Marcelo, vrať se!“
Skvělé, díky za konkrétní vzpomínku. Pokud byste měl dát nějaký vzkaz současným generacím, které se narodily do svobody a nezažily dobu minulou ani převrat, jaký by byl?
Nechci mladým lidem moc radit, mají svůj rozum. Ale situace třeba na sousedním Slovensku ukazuje, jak je demokracie křehká. A že není samozřejmostí. Je třeba ji denně ochraňovat. Profesor Vladimír Čermák, filozof demokracie a ústavní právník říkal, že dokonalá demokracie není možná, protože není dokonalý člověk. Považuju za důležitou i účast ve volbách, nesmíme být lhostejní. A střežit musíme instituce demokratického státu.
prof. PhDr. Václav Cejpek bývalý rektor a pedagog JAMU
Jak se k Vám dostávaly informace o sousledu událostí 17. listopadu a jak jste osobně prožíval dění od onoho dne až do demonstrace 20. listopadu na náměstí Svobody?
Pátek 17. listopadu 1989 jsem trávil v práci, tedy v divadle – byl jsem tehdy dramaturgem činohry Státního divadla v Brně (dnes Národní divadlo Brno). Chystali jsme zrovna Shakespearovu hru Jak se vám líbí. Večer jsem byl s kamarády v hospodě, v sobotu někde mimo Brno.
Je nezbytné připomenout, že to byla doba bez mobilů čili spojení nulové, takže tudy se člověk nemohl nic dozvědět. První zprávy o tom, co se v Praze stalo, jsem se paradoxně dozvěděl až v neděli dopoledne po skončení mše v davu lidí před kostelem sv. Tomáše. Mluvilo se o průvodu studentů, o Národní třídě… Hned jsem volal – z pevné linky – tehdejšímu šéfovi brněnské činohry Oto Ševčíkovi a režisérovi Václavu Lautnerovi; naštěstí byli na příjmu, tak jsme se mohli domluvit.
Odpoledne jsme se sešli v Mahenově divadle. Tam jsme se po poradě s herci, kteří měli večer hrát tuším Cyrana z Bergeracu, rozhodli, že se hrát nebude a že se připojíme ke stávce pražských divadel. Nezapomenu na užaslé pohledy diváků, když jsme jim to z jeviště oznámili a když jim i nám tehdejší student DAMU Jakub Špalek místo představení vyprávěl o událostech na Národní třídě jako jejich přímý účastník. Ta neděle 19. listopadu byla jako zjevení, tam to pro mě začalo… A vše ostatní potom bylo jako zázrak.
V pondělí dopoledne bylo setkání na JAMU. Tam se rozhodlo, že se JAMU aktivně připojí ke stávce. Tam byl také poprvé nahlas a veřejně vysloven požadavek, abychom v rámci stávky usilovali o zrušení článku ústavy Československé socialistické republiky, který deklaroval vedoucí úlohu komunistické strany.
Čím si vysvětlujete, že zrovna osazenstvo JAMU (ať už studenti, pedagogové), potažmo vysokých uměleckých škol reagovalo na události 17. listopadu s takovou rychlostí a intenzitou?
Ta jiskra byla zažehnuta v Praze, k nám se přenesla návazně, ale velmi rychle – mimo jiné přímým kontaktem s damáky – viz výše vzpomenuté vystoupení Jakuba Špalka v neděli v Mahenově divadle. Od AMU a JAMU přeskočila štafeta na divadla. Proč zrovna divadelní studenti a divadla? Asi i proto, že pro ně je typická přímá komunikace s publikem, s lidmi. Jsou zvyklí mluvit z očí do očí, z jeviště do hlediště. A komunikace s co největším počtem lidí byla nezbytnou podmínkou úspěchu sametové revoluce.
Jakým způsobem jste informace tehdy vlastně šířili?
Šíření informací se dělo osobními kontakty – divadelníci i studenti jezdili do továren, úřadů a všude, kde jsme předpokládali, že je třeba, aby se lidé dozvěděli, co se stalo a oč jde. Kromě výjezdů za lidmi se konala veřejná setkání (v Brně na náměstí Svobody) a večer pak setkání v divadlech – místo představení se konala shromáždění, kde vystupovali různí hosté a kde se předávaly aktuální informace. Tisk, rozhlas a televize nebyly ještě zapojeny do tohoto procesu, ale postupně k tomu docházelo. Divadlo sloužilo v té době jako tribuna pro přenos informací, jako komunikační kanál.
Myslíte, že je dnešní společnost poučena z tehdejších událostí, důsledků vlády komunistické garnitury a je dostatečně citlivá k cennosti lidské svobody?
Od listopadu 1989 uplynulo 35 let. Společnost je zcela jinde, než byla tehdy, na počátku, v roce 1989. Strašně moc věcí se změnilo přesně tak, jako o to usilovala sametová revoluce. Dnešní míra svobody, prostoru pro svobodu společnosti i pro osobní svobodu jedince byla před listopadem 1989 nepředstavitelná a nemyslitelná. Bylo mi tehdy 36 let a vůbec jsem nemohl počítat s tím, že vůbec kdy zažiju tak úžasný prostor svobody.
Samozřejmě, že nic není dokonalé. Bohužel to není tak, že v nějakém onom ideálním okamžiku (který to je?) by se to vše zastavilo a bylo už navždy ideálně. Ani tady k tomu nedošlo, nic takového není možné. Vedle všech pozitiv a náprav se udály i věci nedobré, objevila se zloba, nenávist, zneužívání i té nabyté svobody. A tak i dnes máme velká trápení a velká soužení. To pozitivní, co zůstává jako zisk z listopadu 1989, je onen prostor pro člověka, pro lidská společenství, pro svobodnou aktivitu. A povinnost bránit to, co jsme tehdy získali.
Pamatuji si, že při našich listopadových výjezdech do úřadů, škol, podniků atd. jsme s kolegy z brněnské činohry přijeli na ČVUT, kde svoje vystoupení končila právě jiná skupina, která studentům a pedagogům této vysoké školy přinesla informace o tom, co vlastně znamená demokracie. Hlavním mluvčím této skupiny byl Vladimír Čermák, právník, pozdější ústavní soudce. Byl skvělým znalcem demokracie, napsal na toto téma mj. velkou analytickou studii. A tento odborník a znalec pronesl na závěr svého vystoupení slova, která mě skoro školovala: „Demokracie má spoustu úskalí a chyb, ale je to to nejlepší, co máme pro organizaci společnosti k dispozici.“
Zpochybnění demokracie mi tehdy znělo jako svatokrádež. Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil, co měl prof. Čermák na mysli. Neexistuje nic, co by nám zázračně pomohlo zbavit se všech problémů. Je na nás, abychom takový zázrak dokázali svou aktivitou a svým přičiněním.
Jiří Jakubec, absolvent JAMU, hudebník Filharmonie Brno
Na začátek musím konstatovat, že moje postřehy napsané níže, jsou ryze subjektivní. Uběhlo už hodně času a mnoho věcí si vybavuji jen zhruba. Tehdy to byla doba nejprve nejistoty, po které následovala čím dál větší naděje, a nakonec pevná víra, že se „ledy pohnou“ a politický systém se změní.
Jakým způsobem se k Vám dostaly informace o násilnostech a událostech na Národní třídě v Praze? Co se ve Vás v ten moment pocitově odehrálo?
Informace kolovaly mezi studenty formou ústního předání. Z Prahy se neoficiálně šířily dál po republice. Zároveň i zahraniční média informovala o dění v naší republice.
Že je nutné se hlasitě ozvat. Zapojit se do šíření informací. Něco dělat.
Jak tehdy probíhala aktivizace mezi studenty či pedagogy a studenty JAMU Vaší optikou? Zapojoval jste se nějakým způsobem do nadcházejících iniciativ?
Stejně tak, jako se postupně šířily informace o zásahu na Národní třídě, stejně tak se postupně zapojovali jednotliví studenti a pedagogové. Ti, kteří zastupovali režim, nás od protestů zrazovali, ostatní nás nabádali k velké opatrnosti a někteří se aktivně přidali a coby řidiči svých aut vozili studenty šířící informace dál po Moravě.
Sám jsem se zapojil v „informačním centru“ – nevím přesně jak to nazvat. Každý den se připravovaly informační materiály – letáky, plakáty atd. pro ty, kteří potom chodili a tyto tiskopisy šířili dál.
„Naše“ centrum bylo na herecké katedře, rohová místnost, tuším č.9? V přízemí za vrátnicí doprava.
Jak důležité bylo tehdy vytrvat v aktivitách – informování spoluobčanů po republice (továrny, úřady apod.) o vývoji událostí, přípravě na revoluční dny?
To bylo stěžejní, jelikož informace se tehdy šířily úplně jinou formou a jiným tempem než dnes. Holky vše přepisovaly na strojích, přes kopíráky. Neexistovaly mobily ani internet. Pevnou linku neměl každý. A noviny, televize i rozhlas nepřinášely objektivní zprávy.
Jak hodnotíte uplynulých 35 let svobody a co byste republice přál do dalších let?
Něco se podařilo a něco ne. Mnohé se mohlo udělat lépe. Někdy si člověk říká, že měl trochu naivní představy. Nicméně to, že patříme do svobodné Evropy, že si můžeme nejen myslet, ale můžeme i nahlas říkat co si myslíme, je zásadní.
Stejně jako možnost chodit k volbám a svobodně si vybrat koho chceme volit. Můžeme veřejně protestovat, chodit do kostela, překračovat hranice. A za to všechno to stálo.
Republice bych přál moudré, pracovité a velkorysé občany. Svobodu. Mír. A natolik robustní demokratický systém, aby už totalita v žádné podobě neměla šanci.
Pozn. autora: Rozhovor z r. 2022 s docentem Spilkou, rektorem Michálkem a bývalým rektorem Oslzlým můžete číst zde.
Zpracoval – tiskový mluvčí: Mgr. Radoslav Pospíchal, pospichal@jamu.cz, mob.: 774 896 292.