Přední česká sopranistka Irena Troupová si vydobyla mezinárodní renomé nejprve na poli historicky poučené interpretace staré hudby, již během studia vystupovala doma i v zahraničí mj. s ansámblem Musica Antiqua Praha a studium Hudební vědy na Filozofické fakultě Karlovy univerzity zakončila magisterskou prací zaměřenou na ornamentiku 17. století.
Od 90. let, kdy žila v Berlíně, vystupovala na podiích celé Evropy, spolupracovala s T. Hengelbrockem, H. Armanem, J. Rifkinem, ansámblem Orpheon, Rosenmüller-Ensemble ad., v ČR pak s J. Tůmou, B. M. Willi, M. Knoblochovou, se soubory Ensemble Tourbillon, Musica Florea, a mnoha dalšími. Svůj záběr postupně rozšířila o romantickou a moderní písňovou i operní tvorbu. Vystoupila v cyklech FOK, České filharmonie i s PKF, s Plzeňskou a Hradeckou filharmonií, Malta Philharmony, opakovaně na významných festivalech Pražské jaro, Janáčkův máj, Concentus Moraviae aj. Podílela se na mezinárodně oceněné nahrávce opery B. Martinů „Le jour de bonté“ pro label Arco Diva, u něhož vydala též komplet písní Viktora Ullmanna (Schwer ist’s, das Schöne zu lassen) a orchestrální písně Geraldiny Muchové. Spolupracuje se soubory pro soudobou hudbu (BCO s P. Šnajdrem, Orchestr BERG, Prague Modern, Konvergence, ad.) a se soudobými skladateli – M. Kopelentem, J. Duškem, P. Koeszeghym, M. Štědroněm, O. Štochlem aj. Věnuje se též intenzivně odkazu meziválečných autorů (Schulhoff, von Hannenheim, Herschkowitsch ad.) na koncertech doma (recitál Pražské jaro 2018, Věčná naděje 2019) i zahraničí (Bayreuth, Berlin, München).
Irena Troupová vyučuje v současné době na JAMU na Katedře varhanní a historické interpretace a je vyhledávanou lektorkou na mezinárodních kurzech staré hudby.
Na co jste za dobu svého uměleckého působení nejvíce pyšná?
Myslím, že nejvíc jsem „pyšná“ na propojení interpretace hudby starších období s hudbou soudobou. Zvláštní a důležitou kapitolu u mě pak zaujímá meziválečná hudba, které se věnuji mimo své koncerty i jako muzikoložka.
V čem hledáte zdroj motivace a inspirace?
Motivace mám, myslím, na rozdávání, hudba mě prostě od malička naplňuje. Inspiraci hledám v poslechu kvalitních umělců, málokdy však u skladeb, kterým se zrovna věnuji jako interpretka sama, spíš se snažím poznat autora z jiných jeho skladeb. V tom případě se snažím najít inspiraci přímo v notovém zápisu. A vlastně mě také inspirují moji studenti svým nezatíženým pohledem na nové věci.
Kdybyste měla studentům předat jedinou radu, jaká by to byla?
Určitě by se hodilo radit, aby se nevzdávali a byli pilní – tuto radu jistě uslyší a je samozřejmě velmi potřebná. Já bych ale ráda řekla něco velmi praktického: Neučte se nové skladby podle nahrávek, napřed si dejte práci s předlohou, u staré hudby se seznamte i s dobovým zápisem, je-li přístupný, a udělejte si napřed svůj vlastní názor.
Co osobně pro vás JAMU znamená?
JAMU je velmi otevřená škola, podpořila jako první v Česku výuku jazzu a později staré hudby. Vedle chvály svých kolegů musím vyzdvihnout i velmi podpůrnou práci studijního oddělení a ostatních zaměstnanců.