Martin Smolka  

Martin SmolkaMartin Smolka (narozen v Praze roku 1959) vystudoval skladbu na AMU a soukromě u Marka Kopelenta. Jeho skladby mu vydobyly uznání doma i v zahraničí a v současnosti se hrají po celé Evropě, včetně prestižních festivalů (Varšava, Oslo, Donaueschingen, Berlín, Mnichov, Stuttgart, Paříž, aj.). Jeho skladby nahrála řada rozhlasových stanic a byly vydány na CD (Arta Records v Praze a col legno/NEOS v Mnichově), od roku 2000 vydává jeho partitury nakladatelství Breitkopf und Härtel v německém Wiesbadenu. Jeho opera Nagano získala cenu Alfreda Radoka (za vytvoření divadelní hry) za rok 2004.

V roce 1983 spoluzaložil AGON, soubor specializovaný na současnost i historii hudební avantgardy. V něm působil do roku 1998 jako umělecký vedoucí a hráč na preparovaný klavír. Je spoluautorem knihy a CD Grafické partitury a koncepty. Komponuje především koncertní skladby, ale působí také jako hudební improvizátor k divadlu a skladatel filmové a scénické hudby.
V posledních letech byl zván na různé vysoké školy k přednáškám o vlastním díle (Praha, Montreal, Curych, Würzburg, Katowice, Krakov aj.), zasedal v porotách mezinárodních skladatelských soutěží (Varšava, Bratislava, Mnichov). Příležitostně publikuje v odborném tisku (např. studie o Cageovi či Góreckém v časopisu HISvoice). Podrobněji viz www.martinsmolka.com.

Hudební styl:
Od dvou různých východisek, webernismu a minimal music, došel Smolka k jakési konkrétní sonoristice - hudebně pracoval s nástrojovými zvuky, které připomínaly jevy našeho světa (lodní a vlakové sirény, rachot strojů, zvuky deště a mnohé jiné), přičemž tyto zvukové vzpomínky spoluurčovaly často nostalgický, někdy groteskní výraz jeho hudby (např. skladby Déšť, nějaké okno, střechy, komíny, holubi a tak..., a taky železniční mosty, 1992, Rent a ricercar, 1993/5 aj.). Po roce 1998 následovala změna stylu směrem od sonoristiky k práci s tóny, dokonce s typickými útvary tradiční hudby jako mollový trojzvuk či smyčcová kantiléna, ovšem deformovanými jednak pomocí mikrointervalů, jednak kolážovitým strukturováním (např. kvintet Lieder ohne Worte, 1999, nebo Remix, Redream, Reflight pro orchestr, 2000). Groteskní styl plný pohybu, smyček a divokých zvukových kontrastů včetně perzifláží různých stylů, uplatnil později v opeře (Nagano, 2001-3, pro sólisty, sbor, voiceband a orchestr, libreto Jaroslav Dušek a Martin Smolka) a v hudbě k němým filmům (Hats in the Sky, 2004, En tractant, 2008). V posledních letech napsal řadu vokálních, zejména sborových kompozic, kde výrazný podíl na zvukových kouzlech má zaměření na zvukovou stránku textu (Słone i smutne pro sbor na Różewicze, 2006, Poema de balcones, dvojsbor na Lorcu, 2008).

Výběr z dalších skladeb:
Hudba hudbička (1985/8, komorní soubor), Hudba pro přeladěné nástroje (1988, fl, pf, va, vc), Zvonění (1989, bicí solo), Tři kusy pro přeladěný orchestr (1996), Osm kusů pro kytarové kvarteto (1998), Walden, the Distiller of Celestial Dews (2000, sbor, text H. D. Thoreau), Houby a nebe (2000, dvě smyčcová kvarteta a neoperní alt), Missa (2002, čtyři pěvci a smyčcové kvarteto), Solitudo (2003, velký ensemble), Semplice (2006, staré a nové nástroje), Rush Hour in Celestial Streets (2007, komorní orchestr), Psalmus 114 (2008-9, sbor a orchestr).